Francie 2019

7. 08. 2019 - Adel

Když se řekne Francie, nejčastěji se každému vybaví Paříž. Vyhlášené město lásky, na které se pomalu ale jistě začínají množit čím dál různorodější názory. Přesto se stále řadí mezi nejnavštěvovanější města Evropy. Naše cesta do Francie tedy přirozeně začala právě v Paříži. Pro mě šlo již o třetí návštěvu tohoto kouzelného město a ano, stále patří mezi ty, kteří dokáží v Paříži najít její skryté kouzlo, i když je to s každou další návštěvou těžší a těžší.

Paříž

Na Paříž jsme měli jen jeden den, a na našem seznamu toho bylo samozřejmě víc, než kolik bylo v našich silách stihnout, přestože jsme vyrazili už v osm hodin ráno.

Koupili jsme si jednodenní jízdenky pouze na metro. Paříž je protkaná linkami metra, takže až na jeden případ nám to bohatě stačilo. Naše první kroky nemohly vést nikam jinam než na můj oblíbený Montmartre. Před jeho návštěvou jsme se museli obrnit trpělivostí. Bylo jasné, že se nevyhneme množství pouličních obchodníků obletujících ještě větší množství turistů. Když se nám, ale konečně podařilo prodrat do malých uliček lemovaných pouličními umělci, začala mě pomalu pohlcovat známá francouzská atmosféra. K té neodmyslitelně patří sklenka francouzského vína. Dávat si prakticky cokoli přímo na Montmartru, zasáhne do budgetu trochu výrazněji, ale rozhodli jsme se dovolenou odstartovat stylově.

Původní plán byl dojet ke všem památkám metrem, abychom se neuchodili k smrti. Jak tomu často bývá, plán samozřejmě selhal. Když jsme vystoupili u Vítězného oblouku, uvědomila jsem si, že bychom si mohli projít slavnou třídu Champs-Élysées, na jejímž konci leží nádherné Tuilerijské zahrady a pak už je to co by kamenem dohodil k Louveru. Od Louveru nemělo cenu přejíždět k Notre-Dame metrem – aspoň na mapě to vypadalo kousek – tak jsme si po pařížské náplavce naši procházku ještě prodloužili. U Notre-Dame jsme se jen podivali jak špatně na tom katedrála je, a protože z celého jejího okolí je staveniště, dlouho jsme se nezdrželi.

Byl čas na oběd, který jsem měla vymyšlený už od rána. S prázdnými žaludky jsme zamířili k nejlepším palačinkám v Paříži. Obchůdek Au P'tit Grec ale leží v malých uličkách jižního města, jako na potvoru snad v jediném míste v Paříži, kam nevede ani jedno metro. Osud chtěl, abychom šli opět pěšky.

Znavení, ale najedení, jsem se doplazili do mé oblíbené Lucemburské zahrady, kde jsme se natáhli na perfektně upraveném trávníku. Ráda trávím čas na podobných místech, kde si Pařížané uprostřed dne dokáží užít chvíli klidu se svými přáteli, čerstvou bagetou a dobrým sýrem. Nechali jsme se strhnout okolní pohodou a dopřáli jsme si pár minut odpočinku. I když soudě podle našich spálených nosů jsme na trávníků vytuhli minimálně na hodinu. Bezpochyby mohu říct, že městské parky jsou to nejkrásnější, co Paříž může nabídnout. Navíc pokud zajdete do těch "méně profláklých", jako je Lucemburská zahrada, vyhnete se i otravným pouličním prodejcům.

Eiffelovu věž, bych já osobně na seznam „must see“ míst Paříže nezařazovalo. Nové bariéry, které v jejím okolí za posledních pár let vyrostly, mi připomínají, jak Paříž v důsledku dnešní politické situace upadá. Celé okolí Eiffelovky ztratilo své kouzlo a pouliční prodejci se už počtem vyrovnají samotným turistům. 

Čas na Marseille

Po dlouhém pařížském dni a dva a dvaceti nachozených kilometrech, jsme se díky TGV dostali do Marseille za necelé čtyři hodiny.

Stejně jako v Paříži jsme si zde koupili jednodenní jízdenky (prodávají i na tři dny a na rozdíl od Paříže platí v metru i v autobusech) a ubytovali jsme se nedaleko centra přes Airbnb. Po přezkoumání všech možností ubytování jsme zjistili, že v poměru cena-kvalita je ve Francii Airbnb nejlepší volba.

Samozřejmě jsme navštívili místní památky, prošli se kolem neuvěřitelně velkého Starého přístavu a podstoupili jsme výšlap k místní dominantě, kterou je bazilika Notre-Dame de la Garde, odkud jsme sledovali nádherný západ slunce. Nic se však nevyrovnalo návštěvě přilehlého Národního parku Calanques.

Původní plán byl opět jasný. Dojet autobusem, kam až to bude možné (autobusem se nedá dojet až do samotných zátok), a pak zvolit nejkratší cestu, která nás zavede do nádherných zátok (kalánků), kde se budeme po zbytek dne válet u moře. Jenže, světe div se, plán opět nevyšel.

Vyrazili jsme od autobusu a pečlivě jsme sledovali všechny žluté značky, které nás k vysněné pláži měli dovést po pouhých 45 minutách. Po hodině jsem si ještě říkala, že jdeme asi příliš pomalu. Po hodině a půl nekonečného výšlapu to začalo být podezřelé a po dvou hodinách nám bylo jasné, že se od našeho cíle spíše vzdaluje. Za pomoci Google maps, jsme naštěstí dokázali určit, kde přibližně se v parku nacházíme a vypočítali jsme, že cesta do zátoky nám zabere minimálně další hodinu.

Poučení pro příště – není žlutá jako žlutá. Francouzům asi došly barvy, proto jedna cesta byla značená žlutou čárou a druhá cesta třemi žlutými čtverci. Rozdíl v těchto dvou trasách byl přibližně čtyři hodiny.

Vševidoucí aplikace Google maps nás jaksi neupozornila, že nejkratší cesta k zátokám vede přes jedny z nejvyšších vrcholků parku. Ironií bylo, že ještě v autobuse jsme tyto vrcholky obdivovali a říkali si, že to musí být pořádná makačka na ně vyšplhat. A teď po třech hodinách a uprostřed ničeho, jsme stáli na jednom z oněch vrcholků, v okolí nebyla ani živá duše, a my jen užasle obdivovali ten nejkrásnější výhled, který se nám mohl naskytnou.

Po úmorné cestě jsme konečně v podvečer došli na vysněnou pláž, kde jsme se svlažili v průzračně čisté vodě. Jen jsem litovala, že jsme sebou neměli potápěčské brýle a šnorchl, protože podmořský život tam byl opravdu pestrý.

Jako cestu domů jsme zvolili původní žlutou trasu, která skutečně trvala cca 45 minut, ovšem výhledy, které se na ní naskytly, se těm našim odpoledním nemohly rovnat ani v nejmenším. A tak jsme došli do postele sice úplně vyčerpaní, ale šťastní, že díky pokaženým plánům, jsme měli ještě lepší den, než jsme plánovali.

Zatoulané městečko Cassis

Po třech dnech chození a pět a padesáti ušlých kilometrech jsme byli již skutečně odhodlaní zařídit si odpočinkový den. Koupili jsme si lístek na vlak do nedalekého přístavního městečka Cassis, které bývá označované jako jedno z nejromantičtějších míst jižní Francie.

Přes den jsme se zvládli jen najíst a pak jsme úspěšně vytuhli na hotelovém pokoji na dobré dvě hodiny. Cassis bylo jediné město, kde nebylo možné sehnat ubytování přes Airbnb. Museli jsme se tedy plácnout přes kapsu a zaplatit si klasický hotel.

Pravé poznávání přišlo až v podvečer. Vydali jsme se do nádherně upraveného centra města. Malebný přístav a přilehlé okolí jsme však prošli velmi pomalým tempem za necelých čtyřicet minut. Nezbývalo moc možností, jak zde trávit volný čas, a tak jsme zalezli do přístavní restaurace. Objednali jsme si dvě Mojita a sedli si tak, abychom měli výhled jak na přístav, tak na nádhernou skalnatou scenérii za ním, kterou zrovna ozařovalo zapadající slunce. Došlo nám, že právě v této pohodě se skrývá kouzlo města. Seděli jsme, pozorovali jsme zamilované páry i rodiny s dětmi pomalu se procházející po molu a užívali si všudypřítomné pohody a klidu. Na večeři jsme zašli do přístavní restaurace, kde prodávali Tapas. Objednali jsme si čtyři různé druhy, což bylo pro dva dostačující a cenově nejvýhodnější.

Další den jsme chtěli opět vyrazit do Národního parku Calanques a prozkoumat ho z druhé strany. Naneštěstí byl zavřen kvůli zvýšenému riziku požárů. Doporučuju si situaci v parku ověřit na internetu předtím, než vyrazíte na výšlap. Nás naštěstí zastavili v půlce cesty dvě cestovatelky, které se zrovna vraceli od kalánků s nepořízenou. Naštěstí jsme tedy nemuseli dlouho cestu podstoupit zbytečně celou.

Problém v Cassis je takový, že se ve městě nachází jen dvě pláže, které se pravidelně po poledni zaplní k prasknutí. Jako milovníci klidu, jsme se vydali na pátrací akci po klidných plážích. Našli jsme jednu s názvem Plage Cassis les Calanques, která sice nebyla písečná, ale tvořily jí hladké kameny, na kterých se dalo ležet. Jediné mínus byla opravdu ale opravdu studená voda. Každopádně jsme na této pláži strávili celý den a na studenou vodu jsme si po chvíli zvykli.

Jako dva mladí lidé jsme si tuhle pohodu užívali do té doby, než jsme otevřeli zůstatky na bankovních účtech. Město bylo sice nádherné, ale cenami rozhodně nevyhovovalo našemu budgetu. Proto jsme pohodu nasávali ještě jeden den a pak jsme se raději vydali do cenově přijatelnějšího Avignonu. Na konci dovolené jsme se ale shodli, že Cassis bylo nejkrásnější město, které jsme navštívili.

Slavný Avignon

K našemu překvapení jsme zjistili, že se v Avignonu zrovna koná největší francouzský Divadelní festival (Festival d´Avignon). Nejdříve jsme byli překvapeni mile. Všude panovala veselá nálada, na ulicích bylo příjemně rušno a doslova na každém rohu jsme narazili na pouličního umělce. Dobrá nálada zmizela, když jsme zjistili, že městská hromadná doprava je značně omezená, což nám znemožňovalo dostat se k našemu předplacenému ubytování. Museli jsme oželit těch pár stovek a zajistit si náhradní nocleh v centru města za naštěstí celkem rozumnou cenu. V Avignonu se jednoznačně vyplatí připlatit si pár stovek za ubytování v centru než se trmácet přes půl města i za předpokladu, že jsou autobusy v plném provozu.

Po úspěšném ubytování začalo naše obvyklé brouzdání po městě, kdy jsme museli uznat, že je Avignon opravdu okouzlující. Každá ulička byla v něčem originální a příjemné venkovní posezení snad každých pět metrů navozovalo skutečně to, čemu říkám francouzská atmosféra. Dovedu si představit, že i bez Divadelního festivalu, bych byla městem okouzlená, ale ten příjemný povyk a množství zajímavých vystoupení, kterých jsme na ulici byli svědky, ten zážitek ještě umocňovali.

Jediná špatná zkušenost nás potkala, když jsme se nechali zlákat do restaurace, která nabízela tříchodové menu za 15 euro. Podle očekávání nebylo jídlo nic extra. Vlastně bylo tak hnusné, že jsme to nemohli ani dojíst. Podobnými akcemi se nenechte zlákat. Běžné je, že za 15 euro nabízí dobré restaurace obědová menu tvoření hlavním jídlem a dezertem nebo předkrmem a hlavním jídlem.

Jednodenní výlet do Aix-en-Provence

Na jihu nám zbývalo už jen pár dní a naše další kroky vedly do proslulého městečka Aix-en-Provence. Mezi Marseille a Aix-en-Provence existuje autobusová linka, která jezdí snad každých pět minut.

Do města se rozhodně vyplatí přijet v dopoledních hodinách, kdy se na ulicích staré čtvrti nachází jeden trh vedle druhého. Právě tyto trhy nabízející zboží od potravin po oblečení dotváří příjemnou atmosféru města.

Nutno podotknout, že upravenější městečko bychom hledali jen těžko. Malé uličky starého města byly lemované obchůdky a restauracemi a doslova na každém rohu jsme narazili na nějakou fontánu.

Zpět na sever a vzhůru do Versailles

Poslední chvíle v Marseille jsme strávili na městských plážích, které sice nepatří k těm nejkrásnějším, ale vykoupat se na nich dá. A odpoledne jsme se vydali opět za pomoci TGV zpět na sever. Lístky na vlak doporučuji kupovat opravdu hodně předem. Čím déle budete otálet, tím bude jejich cena stoupat, a vám se může stát, že za jednu cestu zaplatíte klidně 150 euro. My jsme lístky kupovali dva měsíce předem.

Francouzské dobrodružství jsme ukončili opět v Paříži. Tentokrát jsme se rozhodli strávit den v proslulém zámeckém komplexu Versailles. V jakémkoli metru v Paříži se dá koupit lístek přímo do Versailles. Doporučuji si koupit rovnou zpáteční, abyste se vyhli případným frontám.

Zlatě zdobený zámek tyčící se za zlatým plotem působí majestátně už na první pohled, ale teprve když jsme se dostali do přilehlých zahrad a naskytl se nám pohled na zámek z druhé strany, uvědomili jsme si na jak obrovskou stavbu se díváme. Ať jsem se snažila sebevíc, nezvládla jsem ho ani vměstnat na jednu fotografii. Na to bych potřebovala jinačí objektiv.

Rozlehlé zahrady jsou kapitola sama o sobě. Vymazlené a pečlivě upravené připomínají ohromující umělecké dílo. Hlavní cesta je lemovaná nespočtem soch, přičemž výroba každé z nich trvala minimálně osm let. Za vysokými ploty se skrývají jednotlivé zahrádky a každá z nich nabízí jinou podívanou. Někde narazíte na záhony, jinde na majestátní fontány nebo na příjemné posezení mezi stromy.

Při naší návštěvě ale nefungovala ani jedna z fontán a všechna jezírka (až na to hlavní) byla vypuštěná. Na důvod jsme nepřišli, ale před příští návštěvou si zjistíme, zda jsou zahrady v plném provozu.

Každopádně můžu jen potvrdit, že zámecký komplex ve Versailles je opravdu tak velký, jak se o něm říká. Zahrady jsme procházeli bez mála půl dne a na samotný zámek nám už nezbyl čas ani energie.

Cesta domů

Domů jsme se vraceli z letiště Beauvais, které je od centra Paříže vzdálené minimálně hodinu. Letiště je ale s Paříží spojené autobusovou linkou, ktera přesně navazuje na všechny odlety. Navíc díky tomu, že má letiště jen čtyři brány, ušetřili jsme si zdlouhavé přebíhání, kterému bychom se na velkém letišti, jako je Charlese de Gaulla, nevyhnuli. Přebíhání ale bylo to jediné co jsme ušetřili. Za letenky jsme sice zaplatili méně, ale připlatit jsme si museli dalších 17 euro za autobus, takže suma sumárum byla částka stejná, jako kdybychom přiletěli na Charlese de Gaulla.

0 komentářů