Hurá na vysněnou Havaj!

30. 06. 2019 - benny

Vysněná turistická destinace, bezesporu celosvětově jedna z nejoblíbenějších, to jsou Havajské ostrovy.

Ostrovy spadají geograficky i správně pod Spojení státy, nacházejí se v Tichém oceánu jihozápadně od pobřeží USA. Rozloha činí 28 311 kilometrů čtverečních a žije zde 1,4 milionu obyvatel. Takhle to zní pěkně sucharsky, ovšem když se řekne "výlet na Havaj", to má hned úplně jiný zvuk, že? Váhali jsme, několikrát jsme se nakonec vydali jinam, ale jednou to přijít muselo... takže hurá na Havaj!

Tentokrát odlétáme z Prahy

Přímé spojení samozřejmě neexistuje, ale přestup na londýnském letišti Heathrow po dvouhodinovém letu z našeho hlavního města byl bez problémů a na další letadlo jsme nečekali ani dvě hodiny. Při odbavování a nástupu do letadla nám hodně pomohla karta Express Line, kterou jsme obdrželi při výstupu z prvního letadla, náš postup výrazně urychlila. Následoval dvanáctihodinový let přes oceán na palubě obřího letounu Airbus A-3890, patřícího společnosti British Airways. Let proběhl zcela bez komplikací, počasí nám asi přálo a pohodlně jsme se zabořili do sedaček. Přece jen je to pořádná dálka. Přes nějakých deset časových pásem, takže preventivně posunuji čas na hodinkách o dvanáct hodin, protože je léto (v zimě by to bylo jen o 11 hodin, Havaj na letní a zimní čas totiž nehraje).

Konečně přistáváme v Los Angeles a stojíme otravnou frontu na nezbytný imigrační pohovor. Otisky prstů, focení a tak dále, znovu absolvovat odbavení kufrů, následně se vydáváme hledat další terminál. Nakonec nám nějaký znalý dobrák poradil a našli jsme ho, ovšem na značení se tu spoléhat nedá jednoduše z toho důvodu, že tu povětšině žádné není. Ještě stačíme něco malého sníst a letíme poslední část cesty, ovšem i tenhle "kousek" bude ještě nějakých šest hodin trvat. Boening 757 je už docela veterán, ale aspoň se v něm sedí pohodlně, to zase nutno přiznat. S obsluhou a péčí o cestující to tedy u American Airlines nepřehánějí, za celou cestu jsme dostali jen jednou nějakou vlažnou limonádu. Kus cesty jsme naštěstí prodřímali, protože i když už máme hodně nacestováno, jsme pořádně unavení. Konečně jsme na letišti v Honolulu, tady to jde rychle a už se přesunujeme do hotelu. Máme to za sebou!

Toulky po Honolulu

Protože jsme si po únavné cestě trochu přispali, nakonec z plánovaného výletu na Pearl Harbor sešlo, ovšem návštěva paláce Iolani je dalším lákadlem, kterému jsme už neodolali. Jedeme autobusem a za necelou půlhodinku se už procházíme kouzelnými zahradami s prastarými stromy, obrostlými spletí lian. Samotný monumentální královský palác stojí uprostřed zahrady a prohlídka interiérů člověku skoro vyrazí dech! Dostali jsme od průvodkyně sluchátka s audiokomentářem a obdivovali jedinečnou stavbu. Ze vstupní haly je možné nahlédnout i do reprezentačního pokoje, kde jsou umístěny obrazy všech posledních vládců Havaje. Tato místnost dříve sloužila pro neformální jednání a sousedí s jídelnou, kde se pořádaly bankety i oficiální recepce. Vedle drahocenného čínského porcelánu se zde pyšní i sklenicemi, vyrobenými v naší vlasti.

Na pravé straně jsme si prohlédli trůnní sál, kde probíhaly oficiální audience a pořádaly se zde i velké oslavy, král byl totiž velmi společenský a měl takové akce v oblibě. Velkou část druhého patra zabírá veliká hala, která sloužila hlavně jako neformální jídelna a nacházejí se tu i soukromé pokoje královské rodiny. Nechybí ani rozsáhlá knihovna a hudební salónek. Král i další příslušníci panovnické rodiny byli totiž vynikajícími komponisty a mnohé jejich skladby je na Havaji možné slyšet ještě dnes. V rohovém pokoji tohoto patra se nalézá i pokoj, který je neslavně proslulý tím, že v něm byla po osm měsíců žalářována poslední havajská královna.

Po obědě jsme si dopřáli návštěvu vyhlášené pláže Waikiki, kam nás také odvezla místní hromadná doprava. Asi bylo dobře, že jsme se na pláž vydali až odpoledne, nebylo tady už tolik lidí, kolik jsme očekávali a věnovali jsme se příjemnému zahálení a relaxaci na jemném bílém písku. Obdivovali jsme zkušené místní surfaře, kteří se elegantně pohybovali na vlnách a předváděli své umění.

Konečně Pearl Harbor

Protože už jsme se docela vyrovnali s časovým posunem, podařilo se nám vstát brzo ráno a tak jsme uložili věci do hotelové úschovny (jak nám bylo doporučeno) a vypravili se autobusem k Pearl Harbor Visitor Center (návštěvnickému středisku). Tady jsme museli do úschovny dát i své příruční tašky a konečně jsme mohli vyrazit. Ale jednu igelitku s tím nejnutnějším, tu nám s sebou nakonec povolili. Protože jsme předvídaví a snažíme se nic nenechávat na poslední chvíli, koupili jsme si už den předem lístky, volba padla na válečnou loď Missouri a na ponorku. Cestou k ponorce jsme si ještě prošli památník a pak už hurá do ponorky Boffin, která byla konstruována pro čtyřicetičlennou posádku. Tahle ponorka má za dobu války na kontě čtyřiačtyřicet "zářezů", tolik nepřátelských lodí se jí totiž podařilo zneškodnit. Pro posádku to muselo být opravdu náročné, vydržet dlouhou dobu ve stísněných prostorách a plnit náročné povinnosti, na kterých závisely i jejich životy.

Následně jsme využili kyvadlové dopravy a místním busem jsme se vydali k válečné lodi Missouri. Tahle gigantická loď, jejíž jméno navrhl tehdejší senátor Truman - pozdější prezident USA - podle svého rodiště, má na palubě největší námořní děla na světě. Byla dokončena v roce 1943 a poprvé vyplula do boje s plnou posádkou začátkem roku 1944. S kapacitou 5000 námořníků to bylo bezesporu jedno z klíčových plavidel US Navy. Jinak právě na palubě této lodi byl druhého září roku 1945 podepsán dokument, který znamenal ukončení druhé světové války. Byl signován zástupci Spojených států, Sovětského svazu, Kanady, Velké Británie, Austrálie, Nového Zélandu a Japonska (které následně kapitulovalo). Poté, co nám průvodce podal (v angličtině, takže pro všechny srozumitelně) tyto informace, jsme měli dokonce možnost prohlédnout si i vnitřní části lodi včetně kajut posádky a dokonce tu bylo možné fotografovat. Toho jsme samozřejmě radostně využívali.

Loď po skončení druhé světové války pokračovala v aktivní službě, účastnila se operací v Koreji a potom byla zakonzervována jako památník. Ale do služby se ještě musela vrátit, když byla povolána do války v Perském zálivu, takže památníkem se podruhé stala až v roce 1998. Ve srovnání se spartánským vybavením a omezeným prostorem ponorky tady měla posádka mnohem lepší podmínky, to je třeba přiznat. Následoval návrat do hotelu a navečer nás čeká letecký přesun na ostrov Maui, kde bude naše "havajská odysea" pokračovat.

Kouzlo Maui

Konečně si připadám úplně jako na dovolené, u bazénu se povalovat na sluníčku, to občas nemá chybu. Ovšem takhle se povalovat bych mohl i doma, takže to stejně dlouho nevydržím a vydávám se na procházku podle pláže. Nádherně modré a příjemně teplé moře, jemný písek, prostě skutečná Havaj! Ovšem ty vlny, ty jsou vážně velké, surfaři si libují, ale při koupání je třeba si na ně zvyknout a přizpůsobit se. Ale zvládnout se to dá, cákáme se spokojeně a pokradmu pozorujeme i velkou želvu, která si tu plave, jako by se nechumelilo. Tedy, ono se samozřejmě nechumelí, ale tohle přirovnání mě napadlo, když jsem viděl, jak dokáže všechny ty lidi kolem krásně ignorovat.

Zašli jsme (trochu ze zvědavosti, spíš než z nutnosti) do nákupního střediska, které je tu jediné, ale stojí za to! Je vybaveno dokonce příjemnou klimatizací a je tu opravdu velký výběr. Zjistili jsme, že většina zboží je ve slevě a tak se moje šikovná polovička vydala zkusit štěstí a použít svůj šarm. A byla úspěšná,vrátila s opravdu s kartou, která nám (jak jsme si, jako správní Češi, nakonec spočítali) pomohla ušetřit nějakých čtyřicet dolarů!

Dost bylo povalování na pláži, vyrazíme za poznáním, řekli jsme si ještě večer a ráno jsme svůj plán skutečně dodrželi. Vyrážíme k západnímu pobřeží Maui, kde prý uvidíme spoustu zajímavých věcí, Tak jak to začalo? První zastávkou byla malá vesnice, ležící vedle golfového hřiště (které obyvatelům zajišťuje obživu), stojí tu opodál i značkový hotel Carlton Ritz. Není divu, jsou tu úžasné pláže a lemují je malé vilky, většina je soukromá, některé si lze i pronajmout, ale o nijak levnou záležitost se prý nejedná, dostali jsme informaci od jednoho z místních. I tady jsme se setkali s želvami, které nám dokonce ochotně pózovaly na focení a nijak se nás nebály. Želví polévka se tady zřejmě vyrábí výhradně z dovážených surovin. Vylezli jsme i na zajímavý útvar, kterému se říká "dračí zuby" (Dragon Teeths). Vytvořila ho láva ze západní části sopky při kontaktu s mořskou vodou. Láva má nezvykle světlou barvu, celé pobřeží je jakoby zbarveno do šeda, což působí neobvyklým dojmem. Nakonec jsme se ještě tradičně vykoupali a byl čas na návrat do hotelu.

Když se řekne Hana Road

Už z názvu se dá vytušit, že se nejspíš jedná o cestu, silnici nebo dálnici. A je tomu opravdu tak, tahle udržovaná asfaltová silnice vede po severním pobřeží ostrova Maui. Měří údajně 103 kilometrů. Pokud byste ji projeli celou, přejedete 59 mostů a točit volantem budete v šestistechdvaceti zatáčkách. U mnoha mostů je to občas řešeno tak, že jsou jen pro jedno auto a tudíž si řidiči dávají přednost. Cestou se samozřejmě nabízejí turisticky velmi zajímavé zastávky.

Naší první zastávkou byl úchvatný vodopád Twin Falls, u něhož jsme našli velké, ale stejně dost zaplněné parkoviště. Až k vodopádu se dá jít po pohodlné cestičce, ovšem připravte se na to, že přes říčku tady most jaksi není - takže boty dolů a přebrodit! Vodopád je krásný, ale vzhledem ke spoustě ostatních turistů jsme si připadali spíš jak na pouťové atrakci.

A ještě jeden vodopád, nemáme jich pořád dost! Tentokrát je to Waikamoi Stream, ke kterému až tak pohodlná cestička nevede, spíš je to šplhání korytem řeky a občasné přeskoky po balvanech. Jenže jsme měli smůlu, vody bylo pomálu a tak nás utěšil jen výhled na jezírko a jeskyni u něj.

Do třetice chceme ještě vidět nějaký pořádný vodopád, prostě si nedáme pokoj! Líná huba - holé neštěstí, jak se říká, takže jsme se zeptali a dostali další tip. Prý si nejen prohlédneme vodopád, ale můžeme se i krásně vykoupat. To nás navnadilo ještě víc a s plavkami v tašce vyrážíme naznačeným směrem. Cesta byla o něco náročnější než před chvílí, ale třeba se to vyplatí. A opravdu, vodopád se řítí z výšky asi dvaceti metrů a pod ním je průzračné jezírko s osvěžující chladnou vodou. A nikde ani noha, konečně se nám tedy splnilo, co jsme si předsevzali!

Zastavili jsme se ještě na poloostrově Keanae, abychom s respektem obhlíželi, co dokáže láva, když se setká s oceánem. V zátoce bylo možné sledovat úžasné vlny, na koupání to tady ale prostě nebylo.

Viděli jsme hodně, ale určitě ne všechno, co bychom vidět chtěli, ale tak už to bývá. A kdo ví, třeba se to povede a na Havaj se vydáme znovu. Co se mého názoru týče - byl bych pro všemi deseti!

comment 0 komentářů