Nepál - cesta kolem Annapuren

16. 05. 2019 - Karolina Nováková

Vidět Himaláje to byl vždycky můj sen. Ty obří zasněžený vrcholky, které vždy na chvilku vykouknou zpoza mraku. A protože sny se mají plnit, opustila jsem původní plán jet na Fiji a raději zakoupila letenky do vzdáleného Káthmándú. V Nepálu jsou přes léto monzuny a turistická sezóna začíná až v říjnu. My vyrazili v půlce září a vyhnuli se tím davům turistů a zvýšeným cenám. 

Vidět Himaláje to byl vždycky můj sen. Ty obří zasněžený vrcholky, které vždy na chvilku vykouknou zpoza mraku. A protože sny se mají plnit, opustila jsem původní plán jet na Fiji a raději zakoupila letenky do vzdáleného Káthmándú. V Nepálu jsou přes léto monzuny a turistická sezóna začíná až v říjnu. My vyrazili v půlce září a vyhnuli se tím davům turistů a zvýšeným cenám. 

Přílet do Káthmándú

Cesta byla dlouhá, ale nakonec jsme přistáli v Nepálské metropoli, zaplatili $40 za víza a nasedli do letištního transferu z hotelu. Určitě by vyšlo levněji stopnout některý z taxíků a cenu ještě usmlouvat, ale z první návštěvy Asie je člověk tak zmatený, že je rád když se dostane kam má bez komplikací. Ubytování jsme našli v backpackerské čtvrti Thamel.
V hlavním městě jsme se zdrželi jen dva dny, neboť se tam opravdu nedá dýchat a je to opravdu jinej svět. Když teď vidím fotky zdejších chrámů, tak mě to mrzí.

V Kátmándú je nutné zařídit permity pro vstup do národního parku, které stojí $40 a na které musíte nalepit svou fotku. Ideální je si jít zakoupit i lístky na autobus, který vás doveze až do parku. Osmihodinovou cestu v autobuse bez klimatizace za zvuků nepálské taneční hudby si jistě užil každý náš spolucestující, to jsme ovšem netušili, že nás čeká něco mnohem horšího. 

Cesta kolem Annapuren

Autobus dorazil navečer do Bhulbhule, kde jsme našli ubytování. Ve zdejších lodžiích často neplatíte za přespání, ale jen za jídlo (neplatí to ovšem všude). Vyplatí se jet mimo turistickou sezónu. neboť pak bývají lodžie plné. 
Ráno jsme vyrazili na trek. Plán byl ujít alespoň 10 km denně, což se začalo komplikovat hned zezačátku, když jsem chytla úžeh. Ne nadarmo všude psali, že člověk nemá v Nepálu nic přesně plánovat. 

Annapurna circuit trail můžete jít po dvou stezkách. Buďto po cestě pro jeepy, kde jsme šli i my, neboť to není tak náročný a výhledy jsou stejně krásný, ale v turistické sezóně se z cesty stává dálnice. Nebo můžete zvolit cestu pouze pro pěší, která je víc spjatá s přírodou, ale je zde spousta schodů a neustále stoupání a klesání. Cestu pro pěší jsme zvolili jen jednou a ztratili jsme se. Ten den zrovna šíleně pršelo a my byli uprostřed lesa netušíc kde. Ne, není to tak dobře značený, jak se všude dočtete. Celý promočení jsme nakonec našli hotel, kde topili v kamnech a oblečení jakž takž uschlo. 

Ve městečku Upper Pisang stojí chrám a když budete mít štěstí, tak narazíte na buddhistickou meditaci. Můžete si k mnichům přisednout a meditovat s nimi. 

Manang a aklimatizace

Místa kolem Manangu považuju za div světa. Tam bylo všechno, co člověk k životu potřebuje. 
Manang je městečko položené v 3540 m.n.m. a zárověň je to poslední místo, kam dojedou jeepy. V Manangu všichni zůstávají několik dní a dělají boční aklimatizační výlety. Nejčastější aklimatizační výlet je trek k Tilicho lake, které je nejvýše položeným jezerem na zemi. My tam tedy nešli, ale teď toho docela lituju. Místo toho jsme šli ke Kicho lake odkud byly ty nejkrásnější výhledy z celého treku. Mraky odkryly osmitisícovky a kolem nás pobíhalo stádo yaků. Přesně takhle si člověk představuje Himaláje. 

Dalším výletem, kam moc lidí nechodí, je Praken Gumpa. Místo, kde žil stoletý mnich a dával požehnání. Mnich už zemřel, ale místo něj tam žije jeho sedmdesátiletá dcera (možná to byl syn). Dal/a nám požehnání ať bezpečně přejdeme Thorung La Pass a barevnou šňůrku na krk. To byl jeden z nejhezčích zážitků z Nepálu. 

Přechod přes sedlo

Celý trek se člověk připravuje na přechod sedla Thorung La Pass 5416 m.n.m., kam už je potřeba dobrá aklimatizace. Od Manangu k sedlu je to už jenom pár zastávek, když se setmí, tak začiná být pořádná zima. Poslední zastávka před vrcholem je Thorang Phedi, kde je úplně narváno a v sezóně je opravdu potřeba tam být včas. Všichni, kromě nás, vyrážejí ještě přes rozedněním. Cesta je to strmá a náročná. Špatně se dýchá. Jde se hůř a hůř. Výhledy už nejsou tak okázalý, spíš mrtvá krajina plná kamení. Thorung La Pass poznáte bezpečně, cedule je totiž ověšená šálami a vlaječkami. Vyfotíme se a jdeme dolů. Cesta do Muktinathu je ještě dlouhá.

Větrným údolím dolů a nejhorší zážitek v životě

Horší než nahoru je jít dolů. Po kamenech. Větrným údolím. Kolena dostávají co proto, smrkáte prach a nemůžete se pořádně nadechnout. To je cesta ze sedla až do naší poslední zastávky Jomsom. Až po zbytečně dlouhý době nás napadlo stopnout si projíždějící autobus. Vzali nás zadarmo a za zvuků Pitbullových nejlepších skladeb dojíždíme do Jomsomu. 

Z Jomsomu jsou čtyři způsoby, jak se dostat do Pokhary a ani jeden není dobrej. Buď můžete letět letadlem, což je rozhodně způsob nejlepší, pokud vám ovšem nevadí, že ty letadla často padaj. Pak můžete jít pěšky, což je druhý nejlepší, ale jdete z kopce, jdete po kamenech a myslím, že ty výhledy už taky tolik neoslní. Nejhorší, co můžete udělat je jet jeepem, potažmo busem. Jeep vypadá jako dobrej nápad, ale není. Z Jomsomu do Pokhary je to pouhých 150 km. Můžu vám říct, že nebylo horších dvanácti hodin (ano, dvanáct hodin se to jelo) v mém životě. Do jeepu nás narvali deset, podlaha byla zvýšená, pásy neexistovaly a cesta byla velmi velmi kamenitá. Při každém praštění do hlavy o strop jsem prožívala vnitřní smrt a takový zoufalství jsem v životě nezažila. A už ani nechci. Leťtě letadlem. I kdyby spadlo, lepší než jeep. 

Do Pokhary jsme přijeli pozdě večer, našli jsme ubytování a pár dní strávili v tomhle milým městě. Pak jsme přejeli do Lumbini, kde se narodil Buddha. Dále naše cesty směřovaly do Indie, ale o tom zase jindy. 

comment 0 komentářů