Nový Zéland v době koronaviru

5. 04. 2020 - Karolina Nováková

Všichni jsme se těšili na cestování po Novém Zélandu, na pracovní příležitosti a nezapomenutelné zážitky. Nakonec se všechny plány převrátili. Jako téměř všude ve světě i sem dolehl koronavirus.

V lednu 2019 jsme se s mužem rozhodli, že zkusíme working holiday víza na Nový Zéland. V březnu jsme víza dostali a od té doby začali šetřit. Od chvíle, kdy člověk získá víza, má rok na to přistát v Aoteaora – zemi dlouhého bílého mraku.  Letenky jsme si koupili až na začátek příštího února, abychom měli dost peněz. Campervan, který je tu v podstatě must have každého backpackera, jsme zakoupili z domu už v lednu, a tak na nás čekal v Aucklandu.

Na druhé straně světa

Bylo 10. února a lety z Číny už byly zakázané. Koronavirus se tam šířil, ale nebyl ani v Evropě, ani na Zélandu. Prostě jen v té vzdálené Číně. To jsme měli štěstí, že jsme neměli transit přes Čínu, ale přes Japonsko.
Vesele jsme si cestovali, našli si práci na jablečném sadu, kde jsme ale vydrželi jen tři dny, protože to byla fakt řehole a na Zélandu je práce dost, tak proč tam zůstávat. Rozhodli jsme se cestovat a pak zkusit vinice. Projížděli jsme jižním ostrovem a svým způsobem jsme byli v bezpečí na druhé straně světa.

První náznaky

V Evropě už to začalo přiostřovat. Na Zélandu byl jen sem tam plakátek kvůli hygieně, jinak vůbec nic.
Během pár dní se objevily první případy. Vláda se rozhodla, že všichni, kteří přicestují, půjdou na 14 dní do karantény. My stále cestujeme a obepisujeme vinice. Z jedné se nám ozvali, že nabírají, ale sezona ještě nezačala. Je půlka března, projíždíme jižní ostrov, čekáme na úrodu. Případy přibývají a chleba v krámech ubývá. Těstoviny a konzervy se smí kupovat maximálně po dvou. Jinak ale žádné náznaky.

Nový Zéland půjde za 48 hodin do úplné karantény

Je pondělí 23. března a my přijíždíme do pěknýho kempu, kde je milej pejsek i majitel. Pozítří bychom mohli mít pohovor na tu vinici. Pohovor tady znamená, že vlastně jdete podepsat smlouvu. Posedáváme, pijeme čaj, projíždíme sociální sítě, kde najednou začnou vyskakovat zprávy, že Nový Zéland půjde za 48 hodin do úplné karantény. Začíná panika. Jak jsem říkala, že téměř každý backpacker má campervan, tak v tom začal být najednou ten největší problém. Začaly se uzavírat kempy a lidi žijící v autech najednou neměli kam jít. Začaly se vykupovat letenky do Evropy a na Facebooku množit inzeráty na auta těžce pod cenou a snahy lidí uklidit se někam na příští čtyři týdny. Píšeme paní z vinice, ale ta teď sama neví, jak to bude. Sezónní práce patří mezi ty, které nemusí zavřít, tak pořád máme naději, že lock-down přečkáme prací. Nemůžeme usnout a asi nebudeme tu noc jediní.

Někde v dálce cesty končí

Další den už zvažujeme koupit letenky. Je tisíc argumentů proč zůstat a tisíc proč nezůstat. Voláme paní na vinici, aby nám usnadnila rozhodování. Když nás vezme, tak přejedeme tam a když ne, tak pojedeme domů. Paní řekla, že má svůj tým, který bude primárně pracovat a možná bude potřebovat někoho dalšího, ale není si jistá. Mezitím lidi přicházejí o práci podobným způsobem. Ten, kdo ji doposud neměl už jí mít ani nebude. Zjišťujeme totiž, že se celé čtyři týdny musí zůstat na jedné adrese a nesmí se ani přejíždět autem. Kemp, ve kterém jsme je 150 kilometrů od města Queenstown, kde je alespoň letiště. Napíšu na Facebook, jestli někdo neví o bydlení v Queenstownu a ozve se nám Čech, kterému uvízla spolubydlící v Argentině a my místo ní můžeme alespoň platit nájem - win win pro všechny.
Odpoledne už se snažíme koupit letenky s Qatar airlines z Aucklandu do Vídně. Vycházejí na víceméně stejnou částku, za kterou jsme letěli sem. Bohužel nám ani jednomu nejdou zaplatit ani na šestý pokus. Poptávám tedy letenky na Czechkiwis. Než nám odepíšou jsou letenky do Vídně vyprodané, a tak poletíme do Mnichova. Po cestě do Queenstownu se stavujeme nakoupit zásobu jídla. Do obchodů pouští jen po pár lidech a všichni ve frontě drží odstupy. Pán, který pouští lidi dovnitř má roušku, ale pod nosem a když s někým mluví, tak si jí sundá.

Máme letenky a už z nás opadl počáteční stres. Po domluvě s Čechy a Slováky, kteří jsou taky v Queenstown a letí stejným letem domů si kupujeme vnitrostátní let do Aucklandu a připlácíme za Flexidate, což je jediná možnost, jak měnit nebo zrušit let, kdyby něco nevyšlo. Jsme v klidu a snažíme se prodat naše milé auto Uršulu. Samozřejmě, že to nejde. Podávám hromadu inzerátů, ale v jsme na špatném místě ve špatnou dobu. Ti, kdo by ho koupili nabízejí ani ne půlku, co jsme za Uršulu dali před dvěma měsíci. To se nám víc vyplatí se po tomhle vrátit a prodat ho za tu cenu, kterou skutečně má. Další klacek pod nohy je, že zavřeli pošty, kde se přepisují auta a online to lze pouze s novozélandským řidičákem, kdo ho nemá, tak může zavolat, ale ani telefonní linky nefungují. Papír na přepis auta mají na té poště, která je spojená s lékárnou, takže by nám ho stačilo jen podat, ale paní lékarnice to kategoricky odmítne a my jsme nahraní. Nechávám to tedy zatím plynou a už se pomalu těším domů i když nás tam nečeká žádná práce. Úplný lock-down přesunuli na pátek a otevřeli pár kempů.

Konec těšení

Je pátek 27. března a vláda učiní takové rozhodnutí, že tisíce lidí, kteří se chtějí dostat domů, hodí přes palubu. Konkrétně zakáže vnitrostátní lety, která nás dopraví na mezinárodní letiště, z kterého potom můžeme domů. Zakáže i trajekt na mezi ostrovy a tím pádem jsou lidi na jižním ostrově uvězněni. Celý Nový Zéland, a i premiérka Jacinda mě začínají neskutečně štvát. Jak někomu mohou zakázat jet do své vlasti? A navíc ani nechtějí pomoci vlastním lidem v jiných koutech světa. V úterý by to prý měli znovu projednávat, tak uvidíme. Navíc začal lock-down, smí se vycházet jen ve dvojicích, ale do obchodu jen po jednotlivcích. Nesmí se přejíždět, prodávat auta, chodit koupat do jezer, vzdalovat se od domu a chodit na treky. Roušky se nenosí.
Německo začíná mít problémy s repatriačními lety. Jeden pustí, protože je plný dětí, ale další už ne. Nám ale jde hlavně o ty vnitrostátní. Jsme v kontaktu s ambasádou v Sydney a s konzulátem v Aucklandu, kteří tlačí na zdejší vládu. Ministerstvo zahraničních věcí mi řeklo, že tohle z Prahy nevyřešení. Aha, tak díky.
V úterý čekáme na vyjádření Jacindy k tomu létání. Otočila a chce dostat lidi do své vlasti, jak lidi vlastní, tak i ty cizí. Lety ale stále nepovolila. Máme čas do 8.4., abychom popřípadě stihli zrušit let. Díky Flexidate nám vrátí peníze. Qatar ale bohužel ne, takže buď budeme platit 250 dolarů storno nebo dostaneme voucher na jiný let, takže budeme bez peněz. Opravdu jsem zvědavá, jak tohle může dopadnout.

Tak snad dobrý

O dva dny později se Jacinda umoudřila a dala možnost lidem se dostat na severní ostrov vnitrostátními lety. Bohužel ne z Queenstownu, ale jen z Nelsonu, Christchurch a Dunedinu. Pro nás jedinou možnost představuje Christchurch, který je vzdálený šest hodin autem. Přebookování stojí dalších sto dolarů a hotel na letišti dalších sto. Trochu se to prodražuje a furt nevíme, co s Uršulou. Nakonec se nám nabízí Čech z Christchurch, že ji u něj můžeme nechat a on nám ji pak prodá. Nezbývá než doufat, že to dobře dopadne. Jinak nás tenhle výlet bude stát roční úspory. Repatriační lety jsou nakonec povoleny a i naše vyhlídky jsou zatím dobré. Jestli se opravdu dostaneme domů 13.4. je ve hvězdách, ale věřím tomu.

0 komentářů