Stopover v Japonsku

23. 03. 2020 - Karolina Nováková

Protože na Nový Zéland nelétá z Čech a asi ani z Evropy přímý let, bylo potřeba někde přestoupit. A proč z toho rovnou neudělat výlet? Do Japonska jsem se podívat neplánovala, ale tady se to přímo nabízelo.

Za mých mladých let jsme se ve škole dívali na dokument o uměle vybudovaném ostrově, na kterém je letiště Kansai – nejdelší budova umístěná na umělém ostrově. Ani jsem nevnímala, kde to je a o pár let a pár skleniček gin tonicu na palubě později jsem na něm přistávala. Je to letiště u japonského města Ósaka. Rozhodně ale není nikterak krásný.

Z letiště do centra jsme jeli vlakem, který je sice starý, ale má vyhřívané sedačky. Tak vyhřívané, že vám v podstatě hoří zadek. Metrem jsme popojeli k hostelu White Hostel Shinsaibashi, který byl opravdu super.

Co je potřeba vědět o Japonsku

Nutno říct, že v Japonsku je neuvěřitelně čisto a jít na veřejný záchody je potěšením. Obecně používat záchod je potěšením. Vyhřívaná prkýnka, omytí, fukary a imitace zvuku splachování, který jsem teda jediný nepochopila, ale vždycky jsem ho zmáčkla.
Další věcí, která nás překvapila je, že se málokde dá platit kartou, což se ukázalo jako velká nevýhoda. Obzvlášť nemáte-li hotovost. To se pak těžko hledá místo, kde se najíte. Což je další věc, na kterou se připravit. Nejenže jsme neměli peníze, ale ani nám nechutná japonské jídlo a normální jídlo se tam horko těžko shání. Japonských restaurací je nespočet na každém rohu, ale většinou mají vystavené plastové modely jídel, které spíš odradí, než aby načechraly chuťové pohárky. Řešení jsme nalezli ve starém dobrém 7Eleven, kde měli řízečky a bramboráky a dalo se platit kartou.

A co bylo dál?

Upřímně řečeno v Ósace toho moc není. Je tam nějaký hrad, ale to je tak hodinová čumenda a pak šlus. Lepší je vyjít až navečer, kdy se rozsvítí všechna světla, mládež vyjde do ulic a začíná pravé autentické asijské velkoměsto.
Jeden den na Ósaku prostě stačí. Proto jsme se další den rozhodli udělat výlet do bývalého hlavního města Japonska.

Kyoto

Nečekala jsem to, ale nikdo nevěděl, jak se do Kyota dostat. Krom google maps. V Ósace jsou dvě nádraží a jede to tam z obou. Jen z jednoho jezdí Shinkanzen, který je rychlejší o cca 15 minut, ale stojí trojnásobek. Takže jsme vzali spěšný vlak a spěchali vstříc Kyotu, kde je snad největší koncentrace památek. Naivně jsem si myslela, že budou všechny u sebe. Nedošlo mi, že když to bylo hlavní město, tak to nebude mít velikost Dudína u Jihlavy. Z blogů jsem se nic nedočetla, tak jsme se prostě zeptali na informacích, koupili all-day ticket na MHD, zbaštili řízeček a šli prozkoumávat.

Je opravdu vhodné mít mapu a trasu si naplánovat. Památky jsou roztroušeny všude možně, musí se přestupovat a na některé zavírají už v pět. Takhle jsme přišli o Zlatý chrám, kam jsme po dorazili v 16:55, a tak jsme tu dlouhou cestu k vlaku mohli jít zase hned zpátky.
Za návštěvu stojí například bambusový háj Arashyama, ale připravte se na dav lidí. V únoru je to pohoda, ale v létě ani nemusíte dělat kroky a stejně ho projdete. Další krásnou věcí je oranžové brány z roku 711 Fushimi Inari Shrinem, kterých je více než 10,000 a táhnou se přes celý kopec.
Jedním z nejpopulárnějších chrámů je Kiyomizu Temple ,,chrám čisté vody“, kam se sice platí vstup, ale je to velký chrámový komplex, který stojí za to vidět. Největší atrakcí u něj jsou tři prameny vody ve skále, u které se stojí fronty. Jeden je na lásku, druhý na chytrost a třetí na dlouhý život. Napít se můžete jen z jednoho, protože jinak by vás postihla chamtivost a neměli byste nic.

Poslední den v Ósace jsme se rozhodli navštívit akvárium, protože už jsme opravdu nevěděli, co dělat. Bylo to takové interaktivní, protože jsme si mohli pohladit slizký rejnoky a nějaký malý žraloky. Pravda, že to není úplně košer. Dali jsme si zase nějaké divoké japonské jídlo a vyrazili na letiště vstříc novému dobrodružství.

0 komentářů